Kolem roku 1418 Oldřich z Rožmberka propůjčil městu Sedlčany právo vařit pivo. Až do roku 1582 bylo v Sedlčanech 80 právovárečných domů. Od roku 1582 se zde vařilo pivo pro rytíře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Jakub Krčín získal Sedlčany a okolní statky od Viléma z Rožmberka výměnou za tvrz Leptáč (dnes zámek Kratochvíle u Netolic). První, co Krčín udělal, bylo, že městu zakázal vařit pivo. V březnu 1582 začal vařit pivo ve vlastní režii a konkurenci svých poddaných nehodlal trpět.

Tradice říká, že vařil výborné pivo. V Sedlčanech navštěvoval soukeníka Mikuláše Křikavu, s nímž byl skmotřen, a z oken jeho domu pozoroval obilné trhy na náměstí, které se konaly ve středu. Rád prý slýchával, když z jeho piva potácející se nachmelenci říkávali: „Krčín se mnou strká.“ Měšťanům se skutečnost, že přišli o zdroj zisku, vůbec nelíbila a tak si stěžovali u Viléma z Rožmberka, že jim Krčín „zabraňuje ve várkách piv všelijakých a svobody zahajuje aby se nepropouštěli a nepřijímali“. Vilém z Rožmberka však nemohl upřít to, z čeho měl Krčínovou zásluhou nemalé příjmy. Odpověď Sedlčanským tak psal sám jejich pán, Jakub Krčín. Výsledkem sporu bylo sice to, že Sedlčanští své právo vařit pivo ztratili, na druhou stranu jim Krčín odpustil odvádění poddanských platů a dávek a převzal za ně placení berní.

Zdá se ale, že v Sedlčanech se brzy naučili pít Krčínovou dobré pivo a že Krčín žil s měšťany v dobré shodě. Když pak koupil Jakub Krčín roku 1586 dům od Jana Náčelka, upravil jej na rozsáhlé sladovny a hvozdy, tím rozšířil dosavadní malý pivovar. V té době byly v sedlčanském pivovaru 2 várky týdně, avšak podle zprávy ze dne 30. května 1646 bylo ročně 40 várek piva pšeničného, každá várka na 30 sudů, ječného piva 10 várek po 20 sudech. Přepočteno na dnešní objem – jeden sud piva českého = 244,48 l a tak roční výstav tehdy činil 490 hl ječného piva a 2205 hl piva pšeničného. Měšťan, který chtěl využít svého práva k vaření piva, musel se na to včas připravit. Potřebný ječmen si buď vypěstoval sám, a pokud neměl vlastní pole, koupil jej na městském trhu, kde byl nabízen ječmen cizí, často až z daleka. Jeho cenu stanovovala městská rada, která také zakazovala nadměrné nákupy spekulačním účelům. Zřejmě nepříliš úspěšně, jak prozrazuje nutnost jejich pravidelného opakování. Pokud šlo o chmel, je možné, že si občané také pěstovali sami, ale jen v malém množství. Většinou ho museli kupovat na trhu. Chmel se prodával na džbery a jeho cena byla vysoká. Aby chmel neutrpěl na kvalitě, uchovával se až do použití v dřevěných nádobách.

Další nezbytnou surovinou bylo dobře vyschlé dřevo, jehož se spotřebovalo velké množství. Tvrdé se používalo při výrobě sladu (na hvozdě), měkké při vaření piva. Náklady na dřevo se lišily podle vzdálenosti, odkud je bylo nutné přivážet a ta se v průběhu doby zvětšovala. S vařením piva v Sedlčanech se skončilo, když ve Vysokém Chlumci roku 1746 přestavili a rozšířili pivovar, díky čemuž byl sedlčanský pivovar zrušen.